UTMB – TDS – 26/08/2015-27/08/2015, 119km, +7300m
Vrcholem letošní sezony a dosavadní ultratrailové kariéry měl být pro mě
jeden ze závodů Ultra trail du Mont Blanc a sice „sur les traces des ducs de
savoie“ – tedy po stopách knížat savojských. Závod se konal v malebném
trojúhelníku Itálie, Francie a Švýcarska. Zároveň se jednalo o mé první ultra
ve vysokých horách – přece jen Šumava, Krkonoše nebo Krušné hory úplně
nedorostly a na Pitztalu jsem šel „jen“ 42km. Byl jsem zvědavý, jak to bude
vypadat, ale natrénováno bylo docela dobře, tak jsem se těch kiláků ani
převýšení nebál.
Po pondělním hektickém přesunu po trase Praha – Rozvadov – Norimberk –
zácpa na hodinu „in the middle of nowhere…“ – Mulhouse jsme v úterý
pokračovali přes Švýcarsko a Francii do Itálie. Základnu jsme rozbili kousek od
místa startu v italském Courmayeru. Pizza s výhledem na Mont Blanc a
vtipkujícím číšníkem navodila příjemnou atmosféru, kterou jen lehce poznamenala
anabáze při kontrole povinné výbavy – ke KAŽDÉ čelovce je třeba mít náhradní
baterie – tato informace byla v úvodním checklistu dobře schvaná. Ale i
přes tento zádrhel jsme se přenesli, vyfasovali čísla, funkční trika (velikost
Mamut XXL – asi by jim někdo mohl vysvětlit, že ultra lidi jsou povětšinou slim
fit, anebo že by mohli napsat tabulku velikostí, protože jejich funkční tričko
bude pro mě přinejlepším noční košilí), drop bag, sáček na odpadky atd.
Informace o profilu, brožurka, nebo tak něco – bez šance – buď sis stáhnul
z internetu, anebo smolík pacholík. Pak už začalo tradiční večerní
šílenství – batoh, gely, ionťáky, magnezko, oblečení atd.
Ve středu ráno jsme se ještě za tmy přesunuli z hotelu na start,
cestou pomohli dvěma stopujícím Francouzům ušetřit nějaké síly a kolem 5:15
jsme se postavili na “lajnu“. To se
ukázalo jako výborné řešení, protože ulice za námi se pojednou začala plnit a
brzy nebylo na konec hada vidět. Postupně začínala stoupat nervozita a napětí
mezi běžci a nenápadně se začínalo rozednívat. Poslední kontrola výstroje,
odhodit bundu mámě, pusa Andrejce a už tady byl odpočet do startu.
Plán jsem měl poměrně jednoduchý – z města vyběhnout vpředu, abych se
pak nemusel na singlech mačkat a namáhat s předbíháním. V kopci
z města si pak jít to svoje, na pohodu, lehce procedit a dále pak šetřit
síly, co to půjde aspoň na 50.km (nejnižší bod trati) a pak zkusit kopec trochu
rozejít a bude se vidět. Cílem bylo zkusit dostat čas pod 20 hodin (v případě
bezchybného závodu), varianta b) byla pod 24 hodin (to když nebude forma, nebo
se něco nezávažného stane), anebo pod 27h když by byl velký problém.
Ze startu jsem tedy vyrazil podle plánu, po cca 100 metrech jsem byl
dokonce na 4. Figuře a kolem 10. Místa jsem volně doklusal až do začátku
stoupání. Rozdělal jsem si hůlky a svým tempem jsem volně stoupal cestou a
následně sjezdovkou nahoru. Slunce se pomalu dralo nad vrcholky kopců a
začínalo osvětlovat stráně a údolí, cesta vedla mimo stromy, takže o panoramata
a výhledy nebyla nouze, sil bylo na rozdávání, tak jsem se vyloženě kochal.
V tu chvíli jsem šel vyloženě zadrženě a nechápal lidí, kteří kolem mě
funěli jak lokomotivy. Pomyslel jsem si, co tak asi budou dělat na 50., 75.,
nebo 100. Kilometru.
První občerstvovačka přišla na 7.km – rychle srknout z kelímku vody a
už jsem frčel dále. Cesta přešla v pěšinu a krásně se vlnící single track,
který nejprve mírně stoupal a pak klesal až k jezeru Lac Combal, kde byla
druhá občerstvovačka. Opět rychlý kelímek s vodou, k tomu první miska
vývaru s nudlema a už jsem zase mazal dále. Stoupání na Col Chavannes jsem
si užil a pořád držel tempo na uzdě – hlavně se moc nezadýchat, malé kroky,
pošetřit nohy, pomáhat si holemi. Na vrcholu rychlá čipovka, pár fotek a
následoval poměrně dlouhý, lehký seběh do údolí – místy by to byla nuda, kdyby
kolem nebyly tak krásné hory.
Těsně před začátkem stoupání na Col du Petit
Saint Bernard jsem dal tyčku, abych naplnil žaludek a byl připraven na další
stoupák – zpočátku to byla opět široká cesta, která pozvolna stoupala. Pak ale
cesta přešla v pěšinu, která vedla ve stráni, místy přes značně narostlé
traviny až k vrcholovému hangu, který byl zhusta prorostlý borůvčím –
místy tak husté, že jsem nahoře musel zavazovat tkaničky. Tenhle poslední
kopeček už jsem teda trochu pocítil, ale nahoře byla občerstvovačka, tak jsem
dal další polívku, vodu, colu a vydal se na dlouhý seběh do údolí do Borug
Saint Maurice. Cesta vedla přes louky a pastviny s nádherným výhledem do
údolí, ale zároveň zcela bez stínu, což jsem si uvědomil, nastavil tempomat na
nižší rychlost a pomalu klesal k nejnižšímu bodu trasy. Postupně se začalo
objevovat město a také kopec, na který jsme se z údolí měli vydat a už
tehdy jsem věděl, že na tom kopci se budou dít věci.
Po seběhu do Bourgu, jsem doběhl na občerstvovačku, kde byla povolena
asistence a kde na mě čekala mamka. Dal jsem si hned ionťák, pár tablet se
solemi na křeče, doplnil pití. Prohodili jsme pár slov, udělali pár fotek a
přes polívku a kontrolu povinné výbavy jsem se vydal vstříc kopci.
Ještě jsem
stihnul v kašně namočit čepici a hlavu a už se stoupalo – prvních pár
desítek výškových metrů stínem, ale pak se vyšlo na pastviny, kde cesta
nemilosrdně stoupala a kde slunce od rána přichystalo doslova spalující
atmosféru. Pravidelným tempem jsem ukrajoval metr za metrem, čas od času
předešel soupeře, kterým docházelo, museli si sednout a někteří dokonce
rezignovali a vraceli se dolů. Po 1200m převýšení přišla spása v podobě
hadice s vodou – pořádně jsem se napil, doplnil vodu, ochladil hlavu,
namočil čepici a již příjemnějším svahem pokračoval dál směrem ke Col de La
Forclaz – energie zatím bylo dost, tak jsem šel svižným tempem a za chvíli jsem
již kousek klesal těžkým terén k jezírkům a potokům, abych pak začal
výstup na Passeur Pralongan – šlo se dobře, energie bylo pořád dost a i když už
jsem cítil nohy, pořád nebyl důvod k obavám, tak jsem se snažil něco málo
nahnat. Na vrcholu přišla asi nejtechničtější pasáž, sestup po skalách a
šutrech, zajištěný fixními lany a dohledem horské služby. Za světla to šlo
úplně v pohodě, ale při představě, že bych to šel v noci – no děkuji
pěkně (Andy to v noci šla a má můj hluboký obdiv, že to přešla). To strmém
a technicky náročném seběhu následovala poměrně klidná pasáž víceméně po rovině
zakončená občerstvovačkou na Cormet de Roselend – tady jsem dal zase polívku,
kolu, doplnil pití, snědl asi celý pomeranč, doplnil tyčinky, které jsem snědl
a upaloval jsem dále směrem col de la Sauce – výstup utekl celkem rychle,
pravidelné tempo, relativně příjemný sklon a pár příkrých výstupů ke konci.
Následoval pěkný seběh, místy technickými pasížemi, kolem krásné rokle
s potokem a následně soutěskou nad potokem na louky s výhledy na
další kopce. Po překročení dalšího potoka následovala rychlá občerstvovačka
v La Gitte (74.km) a začalo další stoupání na náhorní planinu – stoupalo
se ale lehkým terénem po štěrkové silnici a pak zase single trackem po hlíně a
kamenech.
Postupně se ochlazovalo, zvedal se lehký vítr slunce se začínalo
přibližovat k hřebenům hor. Bylo mi jasné, že občerstvovačka na 86.km na
Col du Joly bude poslední, kterou stihnu za světla. Převlíknul jsem triko za
dlouhý rukáv, kšiltovku vyměnil za buffa, nasadil čelovku a vyrazil směrem do
údolí. Ještě jsem se musel vrátit pro hole, ale bylo to jen 50 metrů. Seběh
začal slušně a dařilo se mi držet docela dobré tempo, když jsem přiběhnul do
lesa, tak jsem už musel zapnout světlo. Někde kolem 90. Km mi začalo být z
ničeho nic zle od žaludku, každý rychlejší krok byl potrestán píchnutím, takže
jsem musel přejít do hodně úsporného klusu a místy do chůze. Tempo spadlo,
každý metr najednou trval strašně dlouho a navíc děsně bolel. Nemohl jsem se
dočkat občerstvovačky v Les Contamines – vidina teplé polévky, čaje, coly
a hlavně druhé stanice s povolenou asistencí (a pro mě tedy asistence od
mamky) mě hnala kupředu.
Konečně jsem viděl světla, konečně mně změřili mezičas a já se mohl svalit
na lavičku. Máma mi dala můj regenerační nápoj, dal jsem trochu coly a málem
jsem se okamžitě pozvracel. Přivléknul jsem si jedno triko, vzal banán a gely
(jak zbytečné to bylo…) a vyrazil vstříc poslednímu úseku. První stoupák
z Les Contamines ještě docela ušel – sice tempo nebylo nic moc, ale dařilo
se mi kráčet noční krajinou relativně slušným tempem.
Nahoře ale žaludek definitivně přestal poslouchat, jeho objem se rozhodl
k cestě vzhůru a nebylo jak tomu zabránit. Pak se k tomu přidala
střeva a já věděl, že už je to malér, že nemá smysl závodit, ale pouze se
dostat do cíle. Pod touto iluzí jsem zapomněl na to, že z les contamines
to je přes 2 kopce a ne jedena že ten druhý je hodně prudká sjezdovka. No řeknu
vám, že úplně nepotěší, když vidíte na protějším kopci ve svahu pár světel a
mezi tím vás čeká sešup 250 výškových metrů dolů kamenitým sěbehem, překročit
řeku a následně se vydrápat nahoru. Připadal jsem si v tom kopci jako
horolozec někde na osmitisícovce – každý krok bolel a vrchol se blížil
nekonečně pomalu. Motivací mi byl pohled na světla pode mnou a v protějším
svahu. Dlužno podotknout, že jsem v tom kopci viděl spoustu borců, kteří
na tom byli hůře, než já – seděli anebo leželi na šutrech a spali.
Z vrcholu už zbývalo pouze sestoupit pár metrů, pak přes most, těžkým
výšvihem po skalách a velkých kamenech a následně loukou na bellevue – to celé
jsem musel absolvovat pouze krokem a chůzí – žaludek trestal jakýkoliv
rychlejší pohyb. Z bellevue by to za normálních okolností bylo vzhůru dolů
do Les Houches na poslední kontrolu – ale kvůli zdraví jsem kopec dolů už pouze
šel, zapřený o hůlky.
V les houches jsem srknul dva hořké čaje (první
jídlo a pití od les contamines) a pokračoval chůzi směr Chamonix. Na cestě mě
předběhlo tolik lidí, až mi z toho bylo smutno, ale hlavní bylo dostat se
do cíle. Cesta moc neubíhala, neustále jsem viděl světla Chamonix, ale zdálo
se, jako bych stál na místě. Naštěstí jsem i toto nějak přečkal a už tady byla
silnice, pak kruháč a na něm paní, která mi vesele oznamovala „one last
kilometer“ a já na ni „one last bloody kilometer“, což u ní vyvolalo velkou
salvu smíchu. Dokonce jsem se přiměl a posledních 300m vzal klusem. Na
posledním úseku jsem byl tak rychlý, že mě máma v cíli nestihla vyfotit,
myslela (a já také), že dorazím o 45 minut později.
V cíli na mě padla velká euforie, že už nikam nemusím a že je to za
mnou. Srknul jsem místního piva, dal si kousek banánu, vzal mikinu a šli jsme
do auta, protože bylo opravdu zima. Cesta na hotel utekla strašně rychle,
rychlá sprcha a do postele – usnul jsem v cuku letu.
Ráno jsme pak jeli fandit Andy, která se statečně rvala s nástrahami
tratě. Před les houches jsme ji zafandili, pak ještě na občerstvovačce a pak
jsme na ni čekali v Chamonix. Počkal jsem si na ni asi 150m před cílem a
cílovou rovinku jsme si vychutnali společně. V cíli jsem ji předal
vychlazenou plzeň (jako dar k výročí)J. Pak už jen „rychlý“ přesun k autu, nabalení
a vyráželi jsme domů.
Těžko říct, co způsobilo mé žaludeční potíže a nevím, jak závažné to bylo.
Každopádně v pátek ráno, cca 30 hodin po závodě jsem měl ještě skoro o 5kg
nižší hmotnost, než před závodem. Je možné, že na závodech typu WS100 by mě
z občerstvovačky v les houches nepustili dále, kvůli výrraznému
úbytku hmotnosti (= vody). Myslím si, že to byla kombinace špatné vody (jedno
z korýtek asi bylo infikované – podobné obtíže mělo více závodníků),
tepla, slunce a výkonu a stravy (asi některý z gelů oslabil žaludeční
stěnu).
Výsledný čas jsem nakonec zastavil na 21:05:47 a závod s 1600 lidmi na
startu dokončil na 93. Místě celkově a 56 ve své kategorii. V okamžicích
největší slávy (= col de joly, tam mi ještě bylo dobře) jsem se pohyboval kolem
66. Místa a myslím si, že nebýt těch zdravotních komplikací, tak jsem došel
v klidu se španělkou (doběhl jsem ji před co de joly), co nakonec skončila
na 57. Místě v čase kolem 20:11:00. Bohužel to nevyšlo, ale přesto jsem se
svým výkonem spokojený – snad bude příště lépe.:-)
Děkuji za podporu všem, kteří si vzpomněli, ale především Andrejce za
motivaci, morální podporu a pochopení a mamince za pomoc na občerstvovačkách,
v cíli, na trati a vůbec. Díky všem. Na B7 se pokusím o reparát, tak držte
pěsti dále.
