Ultra trail du Mont Blanc - TDS

UTMB – TDS – 26/08/2015-27/08/2015, 119km, +7300m

Vrcholem letošní sezony a dosavadní ultratrailové kariéry měl být pro mě jeden ze závodů Ultra trail du Mont Blanc a sice „sur les traces des ducs de savoie“ – tedy po stopách knížat savojských. Závod se konal v malebném trojúhelníku Itálie, Francie a Švýcarska. Zároveň se jednalo o mé první ultra ve vysokých horách – přece jen Šumava, Krkonoše nebo Krušné hory úplně nedorostly a na Pitztalu jsem šel „jen“ 42km. Byl jsem zvědavý, jak to bude vypadat, ale natrénováno bylo docela dobře, tak jsem se těch kiláků ani převýšení nebál.

Po pondělním hektickém přesunu po trase Praha – Rozvadov – Norimberk – zácpa na hodinu „in the middle of nowhere…“ – Mulhouse jsme v úterý pokračovali přes Švýcarsko a Francii do Itálie. Základnu jsme rozbili kousek od místa startu v italském Courmayeru. Pizza s výhledem na Mont Blanc a vtipkujícím číšníkem navodila příjemnou atmosféru, kterou jen lehce poznamenala anabáze při kontrole povinné výbavy – ke KAŽDÉ čelovce je třeba mít náhradní baterie – tato informace byla v úvodním checklistu dobře schvaná. Ale i přes tento zádrhel jsme se přenesli, vyfasovali čísla, funkční trika (velikost Mamut XXL – asi by jim někdo mohl vysvětlit, že ultra lidi jsou povětšinou slim fit, anebo že by mohli napsat tabulku velikostí, protože jejich funkční tričko bude pro mě přinejlepším noční košilí), drop bag, sáček na odpadky atd. Informace o profilu, brožurka, nebo tak něco – bez šance – buď sis stáhnul z internetu, anebo smolík pacholík. Pak už začalo tradiční večerní šílenství – batoh, gely, ionťáky, magnezko, oblečení atd.

 

Ve středu ráno jsme se ještě za tmy přesunuli z hotelu na start, cestou pomohli dvěma stopujícím Francouzům ušetřit nějaké síly a kolem 5:15 jsme se postavili na “lajnu“.  To se ukázalo jako výborné řešení, protože ulice za námi se pojednou začala plnit a brzy nebylo na konec hada vidět. Postupně začínala stoupat nervozita a napětí mezi běžci a nenápadně se začínalo rozednívat. Poslední kontrola výstroje, odhodit bundu mámě, pusa Andrejce a už tady byl odpočet do startu.

Plán jsem měl poměrně jednoduchý – z města vyběhnout vpředu, abych se pak nemusel na singlech mačkat a namáhat s předbíháním. V kopci z města si pak jít to svoje, na pohodu, lehce procedit a dále pak šetřit síly, co to půjde aspoň na 50.km (nejnižší bod trati) a pak zkusit kopec trochu rozejít a bude se vidět. Cílem bylo zkusit dostat čas pod 20 hodin (v případě bezchybného závodu), varianta b) byla pod 24 hodin (to když nebude forma, nebo se něco nezávažného stane), anebo pod 27h když by byl velký problém.

Ze startu jsem tedy vyrazil podle plánu, po cca 100 metrech jsem byl dokonce na 4. Figuře a kolem 10. Místa jsem volně doklusal až do začátku stoupání. Rozdělal jsem si hůlky a svým tempem jsem volně stoupal cestou a následně sjezdovkou nahoru. Slunce se pomalu dralo nad vrcholky kopců a začínalo osvětlovat stráně a údolí, cesta vedla mimo stromy, takže o panoramata a výhledy nebyla nouze, sil bylo na rozdávání, tak jsem se vyloženě kochal. V tu chvíli jsem šel vyloženě zadrženě a nechápal lidí, kteří kolem mě funěli jak lokomotivy. Pomyslel jsem si, co tak asi budou dělat na 50., 75., nebo 100. Kilometru.

První občerstvovačka přišla na 7.km – rychle srknout z kelímku vody a už jsem frčel dále. Cesta přešla v pěšinu a krásně se vlnící single track, který nejprve mírně stoupal a pak klesal až k jezeru Lac Combal, kde byla druhá občerstvovačka. Opět rychlý kelímek s vodou, k tomu první miska vývaru s nudlema a už jsem zase mazal dále. Stoupání na Col Chavannes jsem si užil a pořád držel tempo na uzdě – hlavně se moc nezadýchat, malé kroky, pošetřit nohy, pomáhat si holemi. Na vrcholu rychlá čipovka, pár fotek a následoval poměrně dlouhý, lehký seběh do údolí – místy by to byla nuda, kdyby kolem nebyly tak krásné hory.

 

Těsně před začátkem stoupání na Col du Petit Saint Bernard jsem dal tyčku, abych naplnil žaludek a byl připraven na další stoupák – zpočátku to byla opět široká cesta, která pozvolna stoupala. Pak ale cesta přešla v pěšinu, která vedla ve stráni, místy přes značně narostlé traviny až k vrcholovému hangu, který byl zhusta prorostlý borůvčím – místy tak husté, že jsem nahoře musel zavazovat tkaničky. Tenhle poslední kopeček už jsem teda trochu pocítil, ale nahoře byla občerstvovačka, tak jsem dal další polívku, vodu, colu a vydal se na dlouhý seběh do údolí do Borug Saint Maurice. Cesta vedla přes louky a pastviny s nádherným výhledem do údolí, ale zároveň zcela bez stínu, což jsem si uvědomil, nastavil tempomat na nižší rychlost a pomalu klesal k nejnižšímu bodu trasy. Postupně se začalo objevovat město a také kopec, na který jsme se z údolí měli vydat a už tehdy jsem věděl, že na tom kopci se budou dít věci.

 

 Po seběhu do Bourgu, jsem doběhl na občerstvovačku, kde byla povolena asistence a kde na mě čekala mamka. Dal jsem si hned ionťák, pár tablet se solemi na křeče, doplnil pití. Prohodili jsme pár slov, udělali pár fotek a přes polívku a kontrolu povinné výbavy jsem se vydal vstříc kopci. 

 

Ještě jsem stihnul v kašně namočit čepici a hlavu a už se stoupalo – prvních pár desítek výškových metrů stínem, ale pak se vyšlo na pastviny, kde cesta nemilosrdně stoupala a kde slunce od rána přichystalo doslova spalující atmosféru. Pravidelným tempem jsem ukrajoval metr za metrem, čas od času předešel soupeře, kterým docházelo, museli si sednout a někteří dokonce rezignovali a vraceli se dolů. Po 1200m převýšení přišla spása v podobě hadice s vodou – pořádně jsem se napil, doplnil vodu, ochladil hlavu, namočil čepici a již příjemnějším svahem pokračoval dál směrem ke Col de La Forclaz – energie zatím bylo dost, tak jsem šel svižným tempem a za chvíli jsem již kousek klesal těžkým terén k jezírkům a potokům, abych pak začal výstup na Passeur Pralongan – šlo se dobře, energie bylo pořád dost a i když už jsem cítil nohy, pořád nebyl důvod k obavám, tak jsem se snažil něco málo nahnat. Na vrcholu přišla asi nejtechničtější pasáž, sestup po skalách a šutrech, zajištěný fixními lany a dohledem horské služby. Za světla to šlo úplně v pohodě, ale při představě, že bych to šel v noci – no děkuji pěkně (Andy to v noci šla a má můj hluboký obdiv, že to přešla). To strmém a technicky náročném seběhu následovala poměrně klidná pasáž víceméně po rovině zakončená občerstvovačkou na Cormet de Roselend – tady jsem dal zase polívku, kolu, doplnil pití, snědl asi celý pomeranč, doplnil tyčinky, které jsem snědl a upaloval jsem dále směrem col de la Sauce – výstup utekl celkem rychle, pravidelné tempo, relativně příjemný sklon a pár příkrých výstupů ke konci. Následoval pěkný seběh, místy technickými pasížemi, kolem krásné rokle s potokem a následně soutěskou nad potokem na louky s výhledy na další kopce. Po překročení dalšího potoka následovala rychlá občerstvovačka v La Gitte (74.km) a začalo další stoupání na náhorní planinu – stoupalo se ale lehkým terénem po štěrkové silnici a pak zase single trackem po hlíně a kamenech. 

Postupně se ochlazovalo, zvedal se lehký vítr slunce se začínalo přibližovat k hřebenům hor. Bylo mi jasné, že občerstvovačka na 86.km na Col du Joly bude poslední, kterou stihnu za světla. Převlíknul jsem triko za dlouhý rukáv, kšiltovku vyměnil za buffa, nasadil čelovku a vyrazil směrem do údolí. Ještě jsem se musel vrátit pro hole, ale bylo to jen 50 metrů. Seběh začal slušně a dařilo se mi držet docela dobré tempo, když jsem přiběhnul do lesa, tak jsem už musel zapnout světlo. Někde kolem 90. Km mi začalo být z ničeho nic zle od žaludku, každý rychlejší krok byl potrestán píchnutím, takže jsem musel přejít do hodně úsporného klusu a místy do chůze. Tempo spadlo, každý metr najednou trval strašně dlouho a navíc děsně bolel. Nemohl jsem se dočkat občerstvovačky v Les Contamines – vidina teplé polévky, čaje, coly a hlavně druhé stanice s povolenou asistencí (a pro mě tedy asistence od mamky) mě hnala kupředu.

Konečně jsem viděl světla, konečně mně změřili mezičas a já se mohl svalit na lavičku. Máma mi dala můj regenerační nápoj, dal jsem trochu coly a málem jsem se okamžitě pozvracel. Přivléknul jsem si jedno triko, vzal banán a gely (jak zbytečné to bylo…) a vyrazil vstříc poslednímu úseku. První stoupák z Les Contamines ještě docela ušel – sice tempo nebylo nic moc, ale dařilo se mi kráčet noční krajinou relativně slušným tempem.

Nahoře ale žaludek definitivně přestal poslouchat, jeho objem se rozhodl k cestě vzhůru a nebylo jak tomu zabránit. Pak se k tomu přidala střeva a já věděl, že už je to malér, že nemá smysl závodit, ale pouze se dostat do cíle. Pod touto iluzí jsem zapomněl na to, že z les contamines to je přes 2 kopce a ne jedena že ten druhý je hodně prudká sjezdovka. No řeknu vám, že úplně nepotěší, když vidíte na protějším kopci ve svahu pár světel a mezi tím vás čeká sešup 250 výškových metrů dolů kamenitým sěbehem, překročit řeku a následně se vydrápat nahoru. Připadal jsem si v tom kopci jako horolozec někde na osmitisícovce – každý krok bolel a vrchol se blížil nekonečně pomalu. Motivací mi byl pohled na světla pode mnou a v protějším svahu. Dlužno podotknout, že jsem v tom kopci viděl spoustu borců, kteří na tom byli hůře, než já – seděli anebo leželi na šutrech a spali.

Z vrcholu už zbývalo pouze sestoupit pár metrů, pak přes most, těžkým výšvihem po skalách a velkých kamenech a následně loukou na bellevue – to celé jsem musel absolvovat pouze krokem a chůzí – žaludek trestal jakýkoliv rychlejší pohyb. Z bellevue by to za normálních okolností bylo vzhůru dolů do Les Houches na poslední kontrolu – ale kvůli zdraví jsem kopec dolů už pouze šel, zapřený o hůlky. 

V les houches jsem srknul dva hořké čaje (první jídlo a pití od les contamines) a pokračoval chůzi směr Chamonix. Na cestě mě předběhlo tolik lidí, až mi z toho bylo smutno, ale hlavní bylo dostat se do cíle. Cesta moc neubíhala, neustále jsem viděl světla Chamonix, ale zdálo se, jako bych stál na místě. Naštěstí jsem i toto nějak přečkal a už tady byla silnice, pak kruháč a na něm paní, která mi vesele oznamovala „one last kilometer“ a já na ni „one last bloody kilometer“, což u ní vyvolalo velkou salvu smíchu. Dokonce jsem se přiměl a posledních 300m vzal klusem. Na posledním úseku jsem byl tak rychlý, že mě máma v cíli nestihla vyfotit, myslela (a já také), že dorazím o 45 minut později.

V cíli na mě padla velká euforie, že už nikam nemusím a že je to za mnou. Srknul jsem místního piva, dal si kousek banánu, vzal mikinu a šli jsme do auta, protože bylo opravdu zima. Cesta na hotel utekla strašně rychle, rychlá sprcha a do postele – usnul jsem v cuku letu.

Ráno jsme pak jeli fandit Andy, která se statečně rvala s nástrahami tratě. Před les houches jsme ji zafandili, pak ještě na občerstvovačce a pak jsme na ni čekali v Chamonix. Počkal jsem si na ni asi 150m před cílem a cílovou rovinku jsme si vychutnali společně. V cíli jsem ji předal vychlazenou plzeň (jako dar k výročí)J. Pak už jen „rychlý“ přesun k autu, nabalení a vyráželi jsme domů.

Těžko říct, co způsobilo mé žaludeční potíže a nevím, jak závažné to bylo. Každopádně v pátek ráno, cca 30 hodin po závodě jsem měl ještě skoro o 5kg nižší hmotnost, než před závodem. Je možné, že na závodech typu WS100 by mě z občerstvovačky v les houches nepustili dále, kvůli výrraznému úbytku hmotnosti (= vody). Myslím si, že to byla kombinace špatné vody (jedno z korýtek asi bylo infikované – podobné obtíže mělo více závodníků), tepla, slunce a výkonu a stravy (asi některý z gelů oslabil žaludeční stěnu).

Výsledný čas jsem nakonec zastavil na 21:05:47 a závod s 1600 lidmi na startu dokončil na 93. Místě celkově a 56 ve své kategorii. V okamžicích největší slávy (= col de joly, tam mi ještě bylo dobře) jsem se pohyboval kolem 66. Místa a myslím si, že nebýt těch zdravotních komplikací, tak jsem došel v klidu se španělkou (doběhl jsem ji před co de joly), co nakonec skončila na 57. Místě v čase kolem 20:11:00. Bohužel to nevyšlo, ale přesto jsem se svým výkonem spokojený – snad bude příště lépe.:-)

Děkuji za podporu všem, kteří si vzpomněli, ale především Andrejce za motivaci, morální podporu a pochopení a mamince za pomoc na občerstvovačkách, v cíli, na trati a vůbec. Díky všem. Na B7 se pokusím o reparát, tak držte pěsti dále.

 

Brtnické ledopády 2015 – aneb první společné ultra, Tour de Goulash a Tour de teplá voda

Brtnické ledopády 2015 – aneb první společné ultra, Tour de Goulash a Tour de teplá voda

Když jsem v prosinci dokončil pražskou stovku, tak jsem slíbil své ženě, že další stovečku, kterou bude mít ona v plánu půjdu s ní. Jednak jsem ji chtěl namotivovat, jednak jsem chtěl poznat, jaké to je jít ve dvou. No, a jelikož jsme se přihlásili na TDS, který se půjde v srpnu ve Francii (119km, +7250m, 33h limit), tak jsem potřeboval poznat, jak na tom Andy je, abych věděl, kde v tréninku budeme muset přidat a taky jsem chtěl trochu potrénovat mou základní vytrvalost.

Počasí slibovalo zajímavé dobrodružství – zhruba 10+ cm relativně čerstvého sněhu, místy led, teploty dost pod nulou po celý den a k tomu vítr, možnost sněžení a relativně velká vlhkost. Pocitová teplota od -7 na startu až po -15 v cíli. Oblečení bylo jednoduché – co nejvíce tak, aby se ještě dalo pohnout. Takže jsem zvolil tradičně věci od Assosu, které jsou mimořádně funkční a navíc fešnéJ Do batohu pro jistotu nepromokavá bunda a kalhoty. V batohu jsem ještě nesl spoustu dobrot pro oba – tyčinky, housky, toasty, pití, tablety, gely. Náhradní baterku, náhradní zdroj, kabely k napájení všech zařízení a další nezbytnosti. V sumě kolem 4,5-5kg zátěže.

Do Mikulášovic jsme dorazili relativně brzo a cesta docela utekla. Rychle jsme si vzali čip, kartu s kontrolami a itinerář na první část trati a já se šel ještě na chvíli prospat. Andy mezitím dala jedno předstartovní pivo – na zahřátí a zahnání žízně (a trémy)J Oblíkání byl celkem náročný proces, vše pečlivě navrstvit a utěsnit, aby drahocenné teplo neunikalo. Po 30 minutách, kdy jsem byl izolován lépe, než pasivní domek a měl na sobě více vrstev, než domácí tiramisu, jsem seděl v tělocvičně a čekal na start. 

Wild selfie

Těsně před 23:00 nás Olaf vytáhnul ven na start. Chytře jsme si stoupli hned k čáře – zaprvé abychom viděli na prvních pár metrů, a zadruhé jsme doufali, že nás někdo vyfotí (povedlo se…J). 

Foto by Zdeněk Černý

Taktiku jsme měli jasnou – po rovině svižná chůze, z kopce úsporně běžet, do kopce se prostě nějak dostat. Nicméně po startu jsme se rozběhli a doběhli až na první kontrolu, kde byla (aspoň pro mě) nezvyklá zácpa a fronta na fixu. Hned po kontrole jsme pokračovali nádherným úsekem přes zasněžené pole, lesy do Německa, kde přes několik dalších kopců trasa pokračovala až nad Schmilku. Tady byl první velký seběh -  nádherná cesa, schody, kameny, relativně technické, ale rychlé. Bez problémů jsme se dostali k Labi, kde mi na chvíli přišlo, že od řeky nejde zima. Asi po 50m mě to ale přešlo a začal jsem se těšit na další stoupání.

Přes vyhlídku jsme pokračovali směrem k další kontrole na 27.km. Andy jsem pravidelně „nutil“ pít z vaku – teplý enervit přišel vždy vhod. V janově a čipové kontrole jsme dali rychlé občerstvení (3koláčky, čaj a já dolil vařící vodu do vaku – dotaz paní – „vy to pijete tak horké…“ – se pro mě stal heslem dne). Po 20 minutách jsme byli zase na trase a kolem soutěsek jsme upalovali směrem k Pravčické bráně. Jednoznačně pro mě nejkrásnější úsek byl od třech pramenů, přes pravčickou, a pak po vrstevnici na mezní louku a dále přes malou pravčickou, šaunštejn až do vysoké lípy – byl to opravdu nádherný trail, navíc nás tam zastihlo svítání, všude bylo krásně ticho a přesně to jsou ty chvíle, proč po lesích a polích běhám. Najednou jsem byl tak nějak blíže přírodě a vnímání všeho bylo daleko intenzivnější.

Easy saturday morning

V lípě jsme dali polívku, birella a zase upalovali dále (teda ještě jsem si vyptal teplou vodu – „vy chcete teplou, jo?“…J).

Za vysokou lípou cesta pokračovala zase krásným terénem, ale někde kolem 50.km na Andy padla krize – po těch letech už to poznám, tak jsem do ni začal tlačit tablety enervitu, více pití a energie. Trochu jsme zpomalili, navíc přišly „těžsí“ kontroly na vyhlídkách a pár prudších kopců (jako třeba Spravedlnost). 

From the bottom of the well

Nějak jsme se doplácali do Krásné lípy, kde nás mile překvapil guláš a vůbec ochota místní obsluhy, Do Andy jsem natlačil další tablety enervitu, magnezko od powerbaru, speed8, čaj, birell. V lípě jsem měl v plánu zapojit telefon a hodinky do zdroje a dobít trochu energie – bohužel zdroj odmítl spolupracovat, jakože není šťáva…po obvyklé prosbě a obvyklém dotazu – „vy to pijete horké?“ – jsme pokračovali dále směr Kyjov, kde opět začínala velice zajímavá pasáž plná vyhlídek, schodů, žebříků, výběhů k ledopádům a jeskyním až so Brtníků, kde byla další kontrola.

Rychlý guláš a rychle dále – vycházeli jsme už za tmy a mysleli si, že brzo budeme v cíli. Bohužel únava udělala svoje, asi jsme trochu zpomalili, navíc byl závěr navigačně náročnější (hledej cestu na poli), takže posledních cca 25 km jsme si opravdu náležitě vychutnali. Zima byla pořádná a únava se stupňovala, ale Andy zabojovala a vydržela ve skupince, takže jsme věděli kudy a navíc drželi slušné tempo. S jedním gelem od Enervitu to pak zvládla až na cílovou louku, kde se i mě čas zpomalil a vše plynulo pomalu jak ve zpomaleném filmu. Naštěstí jsme překonali i ten poslední – nekonečný - kilometr a byli v cíli v restauraci u Huberta – pípnout, hodit do sebe gulášovku, čaj, doběhnout pro auto a rychle topit (budiž blahořečen vynálezce topení v sedačkách) a domů.

Výsledný čas 24:03 hodnotím jako velice slušný – vzhledem k terénu, který jsem neznal, jsem očekával čas někde kolem 24h, optimisticky jsem myslel na 21 hodin. Po projití celé trasy ale hodnotím 24 hodin jako velmi dobrý výkon – zvláště když si uvědomím, že jsme našli místo 105km skoro 115. Mně od začátku nešlo o umístění. Celkově jsem si to docela užil, škoda jen té zimy o druhé noci. S Andy teď zapracujeme na kopcích a vytrvalosti (Mallorca kolo + Tramuntana) a myslím, že to bude směrem k TDS dobré a limit by pro ni neměl být problém. Další velký test bude asi pro Andy na Krakonošovi. No a na společný výlet pomažeme už tuto sobotu, jelikož jsme se za těch 24 hodin nestihli pořádně pohádat a moc se nám to líbilo a nohy už nás skoro nebolí. (a protože na kolo to venku ještě nebude).

Pražská 100 2014

Pražská 100 2014

O uplynulém víkendu jsem se zúčastnil svého druhého ultra trailového závodu - Pražské stovky 2014. Nápad na účast v tomto legendárním závodě vzniknul někdy v létě a na start jsme se měli postavit spolu s Andrejka Lukoszová a Martin Mensik Bohužel to kvůli zdravotním komplikacím mých ultratrail virem nakažených kompliců dopadlo tak, že jsem startoval sám. Ani já jsem neměl ideální přípravu - po Boubínu jsem měl špatný kotník a tak jsem tři týdny spíše jen odpočíval, plaval a vůbec kompenzoval. K tomu jedno týdenní soustředění na Filipínách (=služební cesta s minimem času na kvalitní trénink), takže bylo jasné, že forma asi moc nebude. Proto jsem si vsugeroval mantru "3 body do UTMB kvalifikace se dávají i za dokončení" a obligátní lukoszovské "levou před pravou"!

Po rychlé a bezproblémové prezentaci jsme se spolu s Martinem a Radkem přesunuli v pátek večer na start do Staré huti, kde jsem ještě chvíli předstíral spánek a pokoušel se do sebe dostat aspoň pár dodatečných kalorií. Počasí bylo takové příjemné - 2 stupně, možná méně a do toho jemné mrholení. S příjezdem vlaku s ostatními účastníky bylo jasné, že start tu bude co nevidět. Naposledy zkontrolovat Petzl Nao, inov8 bundičku (co kdyby náhodou mělo pršet, že?), camelback (nešla voda do hadice, panika...:-)) a pak už jen vzhůru na trasu.

Po startu se rozběhlo poměrně ostré tempo, prvních pár kilometrů v tempu pod 4:30 minuty na km napovídalo, že závod bude bolet více, než by se od 130km dlouhé trati dalo čekat. Příjemným terénem jsme ve skupině cca 8-10 běžců dorazili na první kontrolu na 18.km. Pak přišel nezáživný úsek po asfaltu, ale aspoň se dalo občerstvit a připravit na težší technické pasáže. A tady přišla první "nevynucená chyba", dal jsem si gel GU. Bohužel mi po něm přišlo nějak nevolno a tak jsem zaměstnával hlavu tím, jestli vydrží, nebo ne. Žaludeční problémy znamenaly horší příjem energie, což se následně muselo projevit. Na úsecích po řetězech to ještě šlo, ale kolem kontroly u Častoboře jsem začal trpět. Navíc se skupina začala dělit na zrno a plevy. A mě bylo jasné, že ve hře "nejslabší máte padáka" musím vypadnout v prvních kolech, abych mohl pomýšlet na restart a dokončení. Na tajnou kontrolu u Albertových skal jsme přibíhali už jen ve třech - čelo někde před námi a za námi "nasvícený" les čelovek. Rychlá kofola, pár datlí a vzhůru dál - naštěstí těch pár gramů cukru zabralo a alespoň trochu jsem se zmátořil. Úsek kolem hradu Kozí hřbet a potoka Mastník byl nezapomenutelný. Krásný terén, někdy se tam musím vrátit za světla a podívat se, co že jsem to vlastně proběhnul. Díky příjemné společnosti Petra Krále cesta utíkala rychle a nebyl ani čas přemýšlet nad kilometry, tempem, počasím.

Občerstvovačka na 46.km přišla vhod - rychlý vývar, birell, vodu do vaku a tradá buráceli jsme dál tmou vstříc dalším stezkám. Úsek k Živohošťskému mostu, kolem lanového parku a pak až do Měřína mě neskutečně bavil. Utíkalo to, blížilo se pomalu ráno a s ním tolik očekávaný příval nové energie z denního světla. Ani jsme se nenádali a na 62.km byla další kontrola - Měřín, restaurace Pod Lípou. Další rychlá polévka(houbová s bramborama, nebo bramboračka s houbama - nevím...), kofola a šlo se dále. Bohužel, jak dobře mi to šlo před kontrolou, o to hůře mi to šlo po ní. A tak jsem si před Rabyní vystoupil z dalšiho vlaku a dál pokračoval sám. S přibývajícím světlem jsem se zase trochu našel, dostal do sebe nějaký gel (bůh zaplať italům za enervit) a pomalu ukrajoval kiláky kolem Vysokého Újezdu. Věděl jsem, že před Slapama to bude trochu boj o život a mentálně se na to připravoval. Když jsem vylezl tu strmou stráň, kterou Olaf bezvadně naznačil (ostatně jako celou trasu - díky!), tak jsem myslel, že mám vyhráno. Pak ale přišly nekonečné uklouzané traverzy a místy naopak strmé roklinky, které bylo třeba překonat. Jak já si tam zanadával... Slapská hráz pro mě byla vysvobozením. Setkání s @Martinem, teplý čaj, suché rukavice, gel do kapsy, kola do soft flasku a tradá na polívku do hospody. Rychlý vývar, nealko staráč a vzhůru dál. Ten pocit tepla, kontakt s lidma (padesátkaři) mě namotivoval a svatojánské proudy jsem si zase užíval.Přesně podle hesla "Klidně ať jsem bit, hlavně že se biju!".Tahle euforie mi vydžela přesně na konec Svatojánských proudů - štěchovice na dohled, jenže místo jednoduché cesty dále podél vody se cesta stočila nahoru a do kopce.To ještě šlo, ale seběh dolů byl plný mazlavého blátíčka - no libovka až do Štechovic.

Za Štěchovickým mostem byl asi 1,5km dlouhý úsek po asfaltu - jak by se tam krásně "joggovolo" - za sluníčka, opalovačka. Ne ale při závodě, v dešti, v prosinci. Kopec od řeky mě pěkně zahřál a tak jsem až na další kontrolu do Pikovic. Tam další polívka - vývar jsem jedl tempem jakým pes žere maso, tatranku jsem vdechnul, a kola se "vsákla"...kopec z Pikovic nahoru do Petrova jsem naštěstí znal, takže mě nemohl zlomit, navíc nahoře Martin a další výměna rukavic, tři tuc sušenky, čaj - paráda. Takto občerstven jsem mohl pokračovat dále - Ďábel a pak dále směrem k řece a další občerstvovačce, tentokrát u řeky. Ty schody nahoru a následně dolů bylytak trochu navíc, ale teplý vývar za to stál. Tady už ale šly všechny zábrany stranou a doslova jsem ho z misky vylemtal jak pes co 14 dní nejedl. Po krátké pauze už nezbylo než vyrazit vstříc posledním 20 km. Naštěstí mě na konci Vraného potkal Martin a předal další gel - rychlý enervit - mňam. S krví plnou rychlých cukrů jsem to "valil" hlava nehlava přes všechny ty Ohrobce, Jarovy a Hradiště. Bohužel jsem při studiu mapy udělal chybku a myslel jsem, že mě čekají pouze 3 kopce, takže když jsem se objevil na 121.km zase u řeky ve Zbraslavi, tak jsem musel zhluboka zaklet, zanadávat a vydat se následně vzhůru kolem mini ZOO k Hálkovu pomníku.

A pak přišel zlatý hřeb závodu (aspoň pro mě) - výstup "Na Šance" - diretissima jihozápadní stěnou. Co krok, to vášeň. Cukry rychlé i pomalé v krvi dávno nebyly- Začalo se šeřit. Už, už jsem propadal beznaději, když jsem zespod uslyšel nadávat "padesátkaře". Jak už to tak bývá, cizí neštěstí nejvíce potěší...dokodrcal jsem se nahoru v bláznivém tempu (=18:32/km - bože já ten kopec plazil 20 minut...), lousknul jsem jeden bonbon od powerbaru a hurá na cíl. Tma pokročila, přestával jsem vidět, tak jsem zapnul čelovku. Svítila krásně. Asi tak 30 minut, pak jen blik blik a nouzový režim. "No výborně, taky sis mohl vyměnit baterku za světla že? Ale to bys musel zastavit a to se ti nechtělo, že?" Jak já si umím pokecat a podpořit se, když je nejhůře... Vyndal jsem z kapsy malou záložní čelovku (díky Martine, už asi po 10...) a mazal dál.Poslední brdky v Modřanské rokli jsem už ani nevnímal, jen mě trochu vyplašil bobtail, co se tam potuloval navolno (měli by mít reflexní pruhy). Pak už jen pár stovek metrů sídlištěm, škola, před ní Marťas, pípnout kontrolu a... FAJRONT!

Uběhnul a ušel jsem 132km, za 17:38:38. Natoupal jsem 4 484m. Čistý čas byl 16:40:00 - prostě jsem proseděl na občerstvovačkách skoro hodinu...Ale mám 3 body pro UTMB (snad?), zase jsem se dotknul a posunul své limity. A dokončil i druhý ultratrail v životě, ačkoli to bylo výrazně náročnější, než pokus první.

Děkuji mnohokrát Martinovi - odvoz na start, občerstvení na 80, 100, 112, 120, 124. Odvoz domu. Gely, rukavice,belt clip, miničelovka - kamaráde, je toho hodně a jsem rád, že jsi tam byl!

Nejvíce ze všeho děkuju Andrejce - díky, že jsi mě k tomuto sportu přivedla. Slibuju, že další závod půjdeme spolu. Děkuju za každou SMS (bylo jich celkem 14) během té nekonečné noci a sobotního dne - vlily mi vždy teplo a sílu. A děkuju za všechnu tu podporu, trpělivost a nervy. Na CCC vyrazíme spolu!:-)

A samozřejmě díky všem za podporu! Sportu zdar!

Peťa

Odkaz na Garmin - http://connect.garmin.com/modern/activity/646929570

P.S. dneska ani zítra ale opravdu běhat nejdu! Ale Moritz bude náš! Jo a hlásíme se na UTMB CCC, tak snad nás vylosují. A to bude řež!

Boubín - Libín - Kleť 2014

 Přišel jsem (po svých), viděl jsem (v noci to bylo horší), ZVÍTĚZIL JSEM!!! (hlavně sám nad sebou).

V pátek a sobotu jsem se zůčastnil 2. ročníku dálkoveho pochodu (=ultramaratonu) Boubín-Libín-Kleť. Letos vedla trasa z Boršova nad Vltavou do Vimperka krásnou přírodou Šumavy a Blanského lesa.

Na startu v pátek v 22:00 se seřadilo něco přes sto lidí. Hned po vyběhnutí jsem se zařadil na přední pozice. Na první kontrolu u dívčího hradu jsem dobíhal ve skupině 3 závodníků. Spolu jsme pokračovali směrem pod první kopec Kleť. Na občerstvovačce jsem dal rychlý banán, kofolku a upaloval do kopce. Nahoře jsem byl sám, ale po chvíli mě došel další závodník a pokračovali jsme ve dvou dále.

V seběhu jsem byl rychlejší a šel jsem opět do čela. Bohužel jsem minul jednu kontrolu a musel jsem se vracet cca 250m, což znamenalo propad na druhé místo. Ztrátu jsem ale rychle dohnal a opět jsme šli ve dvou až do Kuklova (32.km) kde byla další kontrola a měla být občerstvovačka - bohužel jsme byli moc rychlí a tak nikde nic.:-) Cucnul jsem vody z lahve a pokračoval (opět sám) dále směr lhenice (42.km). První maraton za 4:19 v kopcích.

V Lhenicích jsem dvakrát zakufroval, což znamenalo opět propad na druhé místo. Navíc opět ještě nebyla otevřena občerstvovačka, takže cucnout vlastní vody, tyčku a "hrrrr na ně". Postupně jsem stahoval vedoucího borce, když jsem ale ve tmě nepostřehl změnu barvy značky (zelená a modrá vypadají hodně podobně) a poslal to bez váhání "dole kopcom". Běželo to tam božsky, no bohužel blbým směrem. Takže "kufr" 3,7km. Když jsem se vracel na trať potkal jsem 2 borce a ve trojci jsme pokračovali dále.

Lhenice kolem 02:00 ráno. Nápis vystihuje rozpoložení.

Absence občerstvovaček a kufry znamenaly nedostatek vody, lehkou dehydrataci (motání hlavy, mírnou dezorientaci, rozostřené vidění), takže jsem se rozhodnul vydržet v trojci k prachaticím (kluci díky za těch pár doušků vody - zachránili jste mi život), kde byla další kontrola a občerstvovačka. Litr a půl vody jen zasyčel, stejně tak výborný muffin, gel a speed 8 (v 4:45 ráno normálně spím). Výstup na Libín byl zkouškou ohněm- naštěstí zavodnené tělo přemluvilo hlavu a oživilo závodního ducha. Navíc jsme se dotáhli na lídra a pokračovali dále ve čtyřech.

Se svítaním jsem našel další síly a kolem "Husa" jsme postupně redukovali skupinku o dva borce. Do Volar na poslední občerstvovačku jsme dorazili ve dvou. Fidorka, banán, voda, kofola a už jsme mazali směr Vimperk. V cestě jen dva kopce.

Hned v tom prvním jsem lehce poodběhnul a byl jsem najednou sám v čele. Stoupání na Bobík (blbý název pro tak těžký kopec) jsem dal v pěkném tempu a měl odhadem náskok 3minuty. Seběh byl ok, vstup do boubínské obory taky, bohužel jsem netrefil jednu značku a zakufroval cca 2km. Vrátil jsem se na trať a myslel si, že je po nadějích. Výstup na Boubín při morálce na bodu mrazu byl nekonečný. Když jsem dorazil na Boubín zjistil jsem, že vedu. Seběh z Boubína byl velkou zkouškou - v prudkém seběhu dostala stehna pořádně zabrat. Pálil každý sval a pak se objevily táhlé louky, které by se měly běžet...Neskutečná bolest a přemlouvání. Oči tlačily GPSku. V Pravětíně jen rychlá cola od Andrejka Lukoszová a pak už "jen" 3 km do cíle.

Velký Bobeš

Celkem jsem uběhnul a ušel 110 km za 13:02:06, nastoupal 3 669m. Díky pořadatelům za skvělý závod! Díky Andrejce za opatrování a fandění. A vzkaz pro Andy a Martin Mensik - slibuju, že na krasobruslení a lukostřelbu se nedám...:-)

Krásná a jedinečná.

Vyhlášení. Úsměv. Radost.

Srodinkou v cíli. Výraz hovoří za vše.